Možná se známe 8
20. 11. 2009
Víte, nikdy bych tomu nevěřila, ale z Kellyovic rodiny se stali mí přátelé... Chápete JÁ a přítelkyně Kellys..... Je to jako sen...........
Mezi mnou a Paddym vzniklo během dnů zvláštní spojení, jakoby se střetly dvě naprosto odlišné duše a vznikla z nich jedna dokonalá.....To se často nestává, já jsem v dětství prožila něco podobného. Potkali jsme se v Jižních Čechách když jsem byla s mamkou na kolech.
Jmenoval se Alex, bylo mi šest, když jsme se seznámili. Byli jsme pořád spolu, v deváté třídě(vlastně v těch vyšších) si mysleli, že spolu snad něco máme. NE, nebylo to tak. Kdyř jsme jeden druhého pár hodin neviděli, hned jsme volali tomu druhému a tak. Lex byl schodou náhod skoro soused, bydlel ve vesnici vedle nás(asi 5 km). Děsivě jsme si rozumněli. Naše přátelství skončilo, když se v 19-ti zabil na motorce.
,,Crrrrr-rrrr..." řinčel zvonek u dveří.
,,To je určitě Paddýsek..." probrala mě z dumání Jessí. Ona byla s Paddym taky nadmíru spokojená, ale ne jako s kamarádem, ona chtěla něco víc, nedovolila jsem jí to a ovládala se, když se pokoušla to překazit. ,,Už jdu!" houkla jsem směrem ke dveřím.
,,Uaaaah!" otevřela jsem a objala ho.
,,Ahoj Katí, chybělas mi!" snažil se mluvit přes můj stisk.
,,Mě se stýskalo už kdyžs před třema hodinama odešel...." šklebila jsem se.
,,Kačenko, tys brečela...?" divil se.
,,Co-cože..?" Sáhla jsem si na tváře a opravdu, bylo tam několik slaných kapiček. Jak jsem si tiše vzpomínala, nevědomky jsem se rozbrečela. Muselo to být jen malinko, ale nedošlo mi to.
,,Jen jsem si na něco vpomněla a nějak.....mi ukáply oči...." vysoukala jsem ze sebe chabou výmluvu. ,,Tobě se něco děje, viď...?" nenechal se oblomit.
,,No, víš, nechci o tebe nikdy přijít...." říkala jsem tiše, když jsme se přesouvali do obýváčku.
,,Ale Prosímtě, co tě to napadlo..? O mně nepřijdeš, neboj...."
,,Nechci aby ses mi vytratil ze života jako alex..." šeptala jsem si pro sebe. Bohužel v tu chvíli zafungovalo naše občasné čtení myšlenek a Paddy to slyšel.....
,,Kdo je Alex.....? Kačí, nechceš mi to povědět, třeba se ti uleví....." prosil.
,,Něco pro tebe mám..." stěbetala jsem a dělala, že jsem tu větu přeslechla. Přinesla jsem opatrně dva kouřící hrnky naplněné sladkou pochoutkou.
,,Bílá čokoláda pro mého prince," zavtipkovala jsem.
,,Díky." prohlásil suše Paddy. ,,Teď mi to řekneš...?" pokračoval.
Posadila jsem se na křeslo vedle něj a napila se.
,,No....víš,....ae bude se mi to těžko říkat..." odhodlala jsem se....
Paddy mě utěšitelsky pohladil po vlasech.
,,Měla jsem kamaráda.....my- znali jsme se 13 let.....byli sme jako jeden, jako skoro jako my dva teďka.....a....no...on se v 19 zabil na--....vlastně já jsem ho zabila na motorce-..... " lezlo ze mě, jako z chlupaté deky ,,jedno sme se vraceli z oslavy....já ho přemlouvala ať zablbne, protože to s motorkama fakt uměl...no....a tak sme blbli....Ale on byl střízlivej, ne jako já....no a proti nám vyjel nějakej tupec....jak sme byly na zadním kole(jenom) tak sme nestihli uhnout.....a on nás srazil.....no, a Lex zůstal pod autem....Nepřežil to a já jo........přotom....je -t-to-mo-j-je vi-na.." dořekla jsem a při posledních slovech se mi zlomil hlas....Propadla jsem v neutišitelný záchvat pláče....
Paddy bleskově přisedl ke Kátě a objal ji nejnežněji,jak uměl.....
Jen tiše seděl, a objímal(jako nikdytak malinkou) Kat.
Pokaždé silná dívka, která se nikde neztratí, mu teď ležela pidimrňavá na rameni a plakala.
Bylo mu Alexe vážně líto, ale byl rád, že teď ví celou pravdu o človíčkovi kterého považuje za víc než spřízněnou duši.....
Byla jeho Anděl, ale právě teď byla spíš mikroandílek.......