Možná se známe 12
20. 11. 2009
,,Dneska to bude vostrý," přiklonil se Jimmy a začal cosi povídat.
Já jsem jen slepě přikyvovala, protože moje snaha odvrátit pohled od Angela, ketrý mě rentgenoval už dobrých 5 minut, dalo celkem práci. Nevím co se stalo,ale strašně rychle jsem se zvedla ze židle a chtěla utéct. Moje šikovnost mi v tom samozřejmě děsně pomáhala, takže jsem na sebe převrátila hrnek plnej horkýho kafe.....
,,No bezva...." snažila jsem se očistit si triko(nové) i když celkem zbytečně.
,,Hoď to do prádelný, vyperu ti to,...." utěšovala mě Pat.
,,.....Díky moc...." objevil se mi na tváři pokřivený úsměv, protože Kira na mě znechuceně zírala.
,,No jdu se asi převlíct...." dořekla jsem a vystřelila nahoru.
Chtěla jsem vypadat aspoň trochu normálně(dnes se jelo na nějakou akci pro postižené děti),
bohužel po osmém tričku jsem začala být zoufalá. 100% jsem věděla, že tu mám i tu úžasnou tyrkysovou tuniku....ale kde.......
Nakonec jsem to vzdala a nahodila staré tríčo s pejsánkem :D s tím, že tuniku najdu po snídani.
Zbaštila jsem rohlík a pak jsem jseště půl hodiny musela krmit Gabyho(od kohokoli jiného odmítal cokoli pozřít).....-No co, já mám děti ráda- pomyslela jsem si. Sama jsem vždycky chtěla mít velkou rodinu.
,,Nech už slečnu, Gabrieli!" sápala se Kira po malém.
,,To je v pohodě...." snažila jsem se,aby mi neposkakoval hlas.
,,Máma má pravdu Gabe! Kat se chce určitě převléct...." zahučel za námi Angelův hlas. Cítila jsem, jak se mě nenápadně dotkl, když procházel kolem nás směrem ke schodům.
Vykecala jsem se, že musím jseště na záchod a odporoučela se co nejdál od té furie.
Když jsem se vrátila(opět) do mého pokojíku, napadlo mě, že jsem chtěla hledat to tílko.
Začla jsem se bezcílně přehrabovat v šuplíkách a v tašce,ale pořád nic. Sedla jsem si na postel a přemýšlela, kde by mohlo být. Chtěla jsem si lehnout na záda,ale něco mě děsně tlačilo pod zadkem. ,,Ty vole!" ujelo mi, když jsem se zvedla a zjistila, že se celou dobu válím po krabici s mašlí. ,,Tyjo, co v tom může bejt, otevři jí...!" pobízela me Jessina.
Otevřela jsem opatrně krabici a málem mi vypadly oči. Byly v nich nádherný letní šaty s modro-tyrkysovými vzorky. Na nich byl malý lísteček.
Kat, promiň mi to všechno.....
Vezmi si prosímtě na sebe tyhle šaty, budeš kouzelná, vílo moje......
(Ta tunika zůstala u mě, musel jsem se jí zbavit....promiň, vím žes jí milovala...)
Angelo
Pusa mi spadla až na podlahu, když jsem dočetla.
Asi 10 minut jsem stála s papírkem v ruce bez hnutí. Ze záeku mě vytrhlo ťukání na dveře.
,,Kdo je?" probrala jsem se. ,,Totiž....eee, je otevřeno," zahodia jsem lísteček a krabici se snažila schovat pod postel.
,,Ahoj...." ve dveřích stál Gee. Co mám dělat....?
,,Chybělas mi......"
Zřejmě čekal, že odpovím něco děsně inteligentního, ale já jsem jen stála a civěla.
Malinko se usmál. ,,Líbí se ti....?" kývnul směrem k mým rukám.
Jen jsem přikývla a zase koukala na něj.
,,Nerozdrť je, myslel jsem, že by sis je dneska vzala...." smál se. Krabici jsem mačkala takovým způsobem, že kraje už byly zatlačene úplně dovnitř.
,,No.....jasně...." vypadlo ze mně konečně.
Sundala jsem víko a šaty vytáhla. Nevím, jak se to mohlo stát,ale než jsem se zas vrátila do reality, Angelo stál u mně a hladil mě po rameni. Rukou pomalu jsížděl přes krk a klísní kost po celém těle. Jako robot jsem se svlékla a zvedla jsem ruce nad hlavu. Ang pochopil a nežně mi oblékl šaty. Mezi tím mě letmo líbal na krku. Já jsem ztrácela slova, jen jsem stála a přizpůsobovala se. Šaty jsem skoro necítila, byly lehké a příjemné na tělo.
obrátila jsem se a spojila se s jeho měkkymi rty, znovu a znovu.......
,,Běž už...." povzdychla jsem.
,,Fíha....." ozvalo se v hale, když jsem mezi ně vešla. měla jsem k šatům přívěsek ve stejné barvě a vlasy jen tak spuštěné, k tomu všemu stříbrné sandálky.
Všichni byli připravení. Barby měla taky krásné šaty, ale na ní nekoukal nikdo.....
Angee využil kiřiny nepřítomnosti a pošeptal mi: ,,Jsi moje víla....chci aby se všichni ukláněli před tvojí krásou..."